Po dlouhé době opět v mém oblíbeném městě. Ano, zaskočila jsem si do Prahy, tentokrát pracovně, na dva dny. A upřímně, mám z toho větší radost, než když sem jedu „jen“ za zábavou. Město mě prostě víc baví, víc si ho takto užívám, a ještě mi pobyt zde přináší peníze. Takže ano, radost veliká. Ještě o to víc, když s sebou máte skvělého obchodního partnera.
Neodděluji práci a volný čas
Po náročném dni plném schůzek, jednání (ale vážně, fakt mě to baví), je čas i na trochu relaxu. Ale stejně se zase bavíme o práci. Nikdy mi to nevadí. Nejsem typ, který by odděloval práci od soukromí, i když chápu, že se to hodně lidí snaží dělat. Rozumím jejich důvodům (rodina, klid, čistá hlava), ale já to tak prostě nemám. Proto taky nemám ráda věty typu: „o tomto se teď nebudeme bavit / to si necháme až do práce / tím se teď nebudeme zabývat / vypusťme teď práci apod.“ Protože myšlenky se mají nechat plynou a někdy právě v době „volna“ může člověka napadat mnoho zajímavých věcí, nebo může promyslet řadu strategií, které si prostě v „pracovní době“ z hlavy nevynutí.
Takže ano, i procházka na večeři kamsi k Vltavě může být zábavná a trochu pracovní.
V Praze jsem žila / žiji/ budu žít střídavě doufám už navěky, takže jsem obvykle logickým průvodcem já.
Ne, toto není článek o Praze, ale jenom takové zamyšlení, jak moc zábavné může být se sem vracet a náhodně potkávat známé na ulici.
Znám Vás, ale nevím, jak se jmenujete
Stalo se mi to i teď. Jdeme na tu večeři, povídám jeden ze svých životních příběhů (mám jich mnoho = dokud žiji, každý příběh bude životní) a míjíme na ulici muže s aktovkou v ruce a telefonem u ucha. Nezdálo se mi, že by se po nás díval, a já po něm šlehla pohledem jen proto, že mi někoho připomněl. Stejně jsem ale přerušila tok své řeči. Sice na pár vteřin, ale přece. Muže jsme minuli. Ale nedalo mi to, otočila jsem se. Nemám to ráda, nikdy se neotáčím.
Ale asi něco v mé reakci toho člověka donutilo udělat to samé. Prostě jsem se otočili.
„Dobrý den,“ no, co chcete říct jiného.
„Dobrý den,“ zněla odpověď na mě a do telefonu: „Zavolám později.“
V duchu si říkám: kéž by ty jeho rozzářené oči znamenaly, že se známe. Jistě.
„Jak se máte?“
Já: „Výborně, nemůžu věřit, že jsem Vás tady tak najednou potkala.“
„Kdybych věděl, že jste v Praze….“
„Jsem tu pár hodin..pracovně.“ Víte co? Můj doprovod se v té chvíli velmi diskrétně vzdálil. MOC jsem mu za to potom děkovala, představování by pro mě v té chvíli bylo nepředstavitelné…plavala jsem jak v moři, byť jsem cítila, že se ke břehu blížím.
Mám ten příběh prodlužovat? Asi ne. Takto konverzace plynula ještě nějakou chvíli. On potřeboval jít jinam, já nebyla sama. Až po chvíli mi došlo to, co on věděl hned – ODKUD se známe.
Co ale nevěděl ani on bylo, jak se jmenuji. A já, jak se jmenuje on. Chlapi si nemusí pamatovat jména, fakt že ne. Holky je totiž často mění (vdavky). Takže, přátelé, kamarádi, pokud můžete, noste u sebe vizitky, jejich předání pak zaobalte na kontakt / telefon / e-mail, to je fakt jedno, ale to jméno si jednoduše předáte na cedulce, přečtete a budete vědět. Tak se to vyřešilo.
Za mě:
Potkali jsme se znovu druhý den, a tomuto jsme se pak fakt nasmáli. A kontakt si držíme, dělá v realitách, a mně přeposílá fakt špeky. Třeba když má někdo na nemovitosti exekuce, zástavy nebo jiné, abych řešila. Baví mě tato setkávání, která nosí nejen radost, ale i ovoce. A někdy je opravdu sranda mít paměť víc na obličeje než na jména.
